|
Již v průběhu perských válek se sádrové obvazy používaly na
imobilizaci zlomených končetin při dopravě raněných. Později však
uvedená technika upadla v zapomnění.
Nizozemec Mathijsen (1805 - 1878) a Rus Pirogov, kteří se nechtěli
spokojit se soudobou úrovní terapie, objevili nezávisle na sobě v
polovině 19. století novou metodu fixace při léčbě zlomenin.
Za objevitele práškové sádry používané na obvazy se považuje Mathijsen,
který publikoval své objevy v roce 1851. Jeho prototyp sádrového obvazu
využíval jemně mletý sádrový prášek, který se suchý aplikoval na gázový
obvazový materiál. Sádrové a pásové obvazy neztratily svůj význam ani v
současnosti, v době používání stabilních osteosyntéz.
Bez stabilizačních a znehybňujících obvazů, jejichž cílem je chránit
průběh hojení, se neobejdeme u mnoha indikací. Nejdůležitější úlohu
sehrávají u zlomenin dlouhých kostí.
Zlomeniny dnes patří k nejčastějším poraněním. Jejich výskyt a
charakter se mění v závislosti na mnoha faktorech. Je to zejména rozvoj
a hustota dopravy, provozování riskantních sportů a biologický věk
pacienta. Věk pacienta předznamenává jeho zájmy a způsob rizikového
jednání a utváří jeho vztah k uvedeným faktorům. V dětském věku
vznikají zlomeniny nejčastěji při hře, v mladém věku u sportu a
dopravy. Ve středním věku převažují úrazy při dopravě a v domácnosti,
ve věku vyšším pak úrazy po pádech způsobených důsledkem procesu
stárnutí. Predilekční místa zlomenin se se stoupajícím věkem posouvají
od předloktí u dětí přes zápěstí u dospělých až ke krčku stehenní kosti
u seniorů.
I když je dnes u mnoha zlomenin absolutně nebo relativně indikována
osteosyntéza, zůstávají vnější imobilizační techniky zlatým standardem
léčby zlomenin dlouhých kostí, ať již jako základní nebo jako pomocná
metoda fixace.
|
